Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vždycky jsem si myslel, že jsem se gayem narodil

     Vyrůstal jsem ve víře, že narodit se jako gay znamená být už navždy nejsilněji a všepohlcující eroticky přitahován pouze k mému stejnému pohlaví.

     Roky dospívání byly peklem. Často jsem přemýšlel nad sebevraždou, příležitostně jsem se sebepoškozoval a měl jsem rostoucí problém s alkoholem. Žil jsem ve vesnické hornické komunitě na severu Anglie a věřil jsem, že mezi vlastními nebudu jako gay nikdy přijat - hlavně když jsem pozoroval svého o deset let staršího bratrance (který již zemřel na předávkování drogami), který se snažil vybojovat si své místo jako gay v pozdních sedmdesátých a časných osmdesátých letech. Byly to roky, kde ve společnosti dominovaly mužské dělnické spolky. 

     V záplavě slz jsem jako 17-ti letý přišel za mým otcem. Můj táta a máma byli výjimeční. Řekli mi, že věděli, že jsem gay a ujistili mě o své bezvýhradné lásce. Moji kamarádi na střední mi také řekli, že věděli, že jsem gay a nejen, že si mě vážili za to, že jsem se k tomu přiznal, ale také mě utvrdili v mé domnělé sexuální orientaci. Můj největší strach upadl. Cítil jsem takovou svobodu, jakou jsem nikdy předtím nezažil. 

     V osmnácti jsem se přestěhoval do Londýna, té všepohlcující metropole, a naplno jsem se ztotožnil s tím, že jsem gay. Nadšeně jsem pracoval v gay komunitě, aktivně jsem hlásal jejich poselství o jinakosti a začlenění, a argumentoval jsem proti "netolerantním, homofobním a bigotním" jednotlivcům a institucím, které se opovážili naznačit, že být gaym je věcí rozhodnutí a dokonce špatného. Od té doby jsem si uvědomil, že náš boj nebyl pouze o tom, že jsme usilovali o přijetí koncepce abnormálního, ale spíše jsme se snažili, aby se normální stalo tabu a uvrhli jsme na ně ideologickou pochybnost. 

     Byl jsem vychován v křesťanské rodině a vždy jsem měl malou touhu vědět o Bohu víc. V Londýně jsem pravidelně chodíval na měsíční setkání Křesťanského hnutí gayů a lesbiček, kde jsem se hodně dozvěděl o bezpečném sexu, ale málo o Bohu. Vedl jsem velmi promiskuitní životní styl a nakonec jsem se usadil s dlouhodobým přítelem. Povídali jsme se o tom, že bychom vycestovali do zahraničí, abychom našli místo, kde se můžeme vzít nebo alespoň oslavit civilní svazek. 

     Během tohoto vztahu mě jeden večer pozvali účastnit se na jednom z každotýdenních setkání s názvem "Semináře o životě v Duchu", kam chodilo několik mých spolužáků z univerzity. Přišel jsem na místo, kde jsem se rozhodl vstoupit do vztahu s Ježíšem Kristem. Nešlo o žádné dramatické změny od večera do rána, ale můj přítel spatřil, že jsem se stával klidnější a méně zaměřený na sebe. Rozhodl se jít na toto setkání se mnou, dal svůj život Ježíši a byl hluboce zasažen osobou Ducha Svatého. Téměř od večera do rána jsme se stali archetypálním křesťanským gay párem. 

     Po měsících rozvoje mého duchovního života a denní trochu hlubší reflexe nad mým životem jsem si uvědomil, že jsou tu jisté potíže, které ovlivnily mé vztahy s druhými a obzvláště s mým přítelem. Předtím jsem je neviděl. Byly zde vždy, i když já jsem o nich nevěděl a žil jsem pod vrstvami odmítání, které mi teď Duch Svatý začal odhalovat. 

     Postavil jsem se tváří v tvář mému hluboce zakořeněnému strachu z toho, že budu odmítnut. Měl jsem potíže s věrností a snadno jsem se nechal unášet úzkostí. Jiné jsem používal pro své vlastní potěšení a dovolil jim, aby oni dělali totéž se mnou. I když jsem se cítil přijat lidmi kolem sebe, uvědomil jsem si, že mám vrozený strach z mužů - to byla ta skutečná homofobie; vnitřní strach z rozdílu a samotný rozdíl mezi mnou a normálními heterosexuálními muži. Homofobie vštěpovaná do mainstreamové společnosti gay komunitou byla falešná. 

     Přišel jsem do bodu, kdy jsem věděl, že musím ukončil vztah s mým dlouhodobým partnerem a oba jsme přiznali, že jsme se snažili uspokojit tajemství mužskosti použitím jeden druhého, ale přitom ho nikdo z nás neměl. 

     Vydal jsem se na neuvěřitelnou cestu odpuštění, na níž bylo mnoho lidí z mé minulosti, a hlavně mužů, kterým jsem musel odpustit. Terapeutické setkání a modlitby, kterých jsem se pravidelně účastnil, se nikdy nezaměřovaly výhradně na sexuální přitažlivost k mužům, ale byl jsem povzbuzen, abych se podíval do očí každému aspektu mé přítomnosti a minulosti. To zahrnovalo bolestivý proces přijetí toho, že jsem byl v posledních třech letech jakoby dítětem, které bylo stále sexuálně zneužíváno množstvím mužů. 

     Značná část mé duchovní cesty se začala zaměřovat na rozlišení, kde se moje malá duše v sobě již od útlého dětství rozhodla stavět zdi proti důležitým lidem v mém životě - hlavě proti mým rodičům, sourozencům a významným lidem mé minulosti. 

     Nakonec jsem si uvědomil, že jako chlapec jsem selhal v interakci s jinými muži na každé významně integrované emoční, fyzické a intelektuální úrovni. Uvědomil jsem si, že jsem byl muži odmítnut už jako malý chlapec; že jsem jako dítě složil vnitřní přísahu už nikdy více upřímně mužům nedůvěřovat; a že jsem v tomto rozhodnutí žil během mých formačních let. 

     Až později jsem pochopil, že řada mužů se mi opravdu snažila v průběhu jednotlivých etap mého dětství pomoci, ale já jsem na to vždycky odpověděl s hněvem. Tak jsem se od nich vzdálil až natolik, že se nakonec vzdali úsilí se mnou komunikovat. To do jisté míry zahrnuje i mého otce a mé dva bratry. 

     Nelze se divit tomu, že muži a všechno mužské se mi stalo tajemstvím. Všemi mužskými věcmi jsem byl posedlý ještě před dosažením puberty, i když navenek jsem se cítil úplně oddělený a neschopný vstoupit do světa mého vlastního pohlaví. A proto se nelze divit nad tím, že být gayem je vnitřně tak bolestivé. Poté jak mě v pubertě nakopl testosteron, jsem začal každým kouskem svého bytí eroticky toužit po mužích a tuto touhu jsem nadále živil pornografií a sexuální fantazií - dvěma neuspokojitelnými překrouceními pravdy a lásky. 

     Mojí největší silou v běhu přes tyto překážky byl můj duchovní život. Vztah, který jsem si upevnil s Duchem Svatým mi přinesl ohromnou útěchu a moudrou radu. Přišel jsem k závěru, že potřebuji požádat Boha o odpuštění; že jsem potřeboval odpustit všem mužům, které jsem od sebe odehnal, za což se o mě nakonec přestali zajímat a opustili mě. Také jsem musel odpustit sám sebe, za to, že jsem jako dítě udělal pochopitelné rozhodnutí ochránit své srdce; rozhodnutí, které mělo na mě jako dospělého muže devastující a zpomalující následky. 

     Protože jsem selhal v uchopení mého místa jako muže mezi muži, musel jsem si najít pro sebe někde ve světě jiné místo. Nemohl jsem žít bez vztahů. Díky modlitbě jsem začal vidět, jak jsem se jako dítě rozhodl přátelit primárně se ženským pohlavím. Emočně jsem byl vtažen do všeho ženského a neměl jsem kolem sebe nic mužského s čím bych to mohl vyvažovat. 

     Uvědomil jsem si, že jsem svůj život prožíval jako heterofób. Ženy jsem nenáviděl na mnoha úrovních, ale nejvíce za jejich přirozenou schopnost přitahovat a být součástí každého aspektu heterosexuálního muže, čehož jsem já nebyl schopen. Zjistil jsem, že potřebuji obecně odpustit ženám, za to, jak mě převážně neúmyslně nalákaly na místo falešné identity.

     I když mě mezi sebe přijaly laskavě, naučil jsem se, že to nebylo místo, kam jsem skutečně patřil. Potřeboval jsem je požádat o odpuštění za to, jak jsem se mezi nimi zdomácněl místo toho, abych jejich pozvání odmítl a odešel pryč. Také jsem potřeboval požádat Boha, aby mi odpustil chyby mé minulosti a pak jsem potřeboval přijmout jeho odpuštění. A jako vždy jsem potřeboval odpustit sám sobě za svá chabá rozhodnutí. 

     Jak jsem nacházel uzdravení mých minulých ran, většinou přes odpuštění a přijetí odpuštění, jakož i prostřednictvím období intenzivního zármutku a soužení spojeného se ztrátou mého dětství, začaly se hluboko ve mně objevovat změny.

     Můj strach se postupně vytratil a moje úzkost se plynule zmenšila. Můj pocit přijetí, jak mezi muži tak i ženami, se začal postupně zvětšovat. Začal se mě zmocňovat silný pocit důstojnosti a sebeúcty takovým způsobem, jaký jsem ještě nikdy předtím nezakusil. 

     Moje chůze se ze ženské změnila na velmi rozhodné kroky. Změnila se i moje postava a nevědomky jsem začal svou hlavu držet výš. Moje okolí si mohlo nejvíce všimnout změnu v mém hlase. Ten, když jsem měl kolem 25 let, nečekaně a zcela rozpoznatelně klesl, protože jsem byl zapojen v procesu odpuštění prostřednictvím terapie a modlitby. 

     Mnohem větší výzvou než kdysi přijmout to, že jsem jako teenager gay, bylo začít si uvědomovat, že jsem možná nikdy ve skutečnosti gayem ani nebyl a že se ve mně někde hluboko dole skrývá muž - tak skutečný a šlechetný jako ti muži, které jsem často obdivoval, uctíval a kteří mě přitahovali; byl ve mně muž, který čekal na osvobození a propuštění. Nikdo z toho nebyl víc šokován a nebál se toho tak, jak já. 

     Následně jsem žil několik let cudně, což mi umožnilo užít si ne-erotické upřímné vztahy se všemi muži a ženami. Ta erotická přitažlivost k mužům, která byla ve mně vždy přítomna, začala pomalu ustupovat. 

     Čim více byla má přátelství s jinými muži více inkluzivnější, tím méně se mi stávalo mužské srdce tajemné a začal jsem o to víc toužit po exkluzivním spojení, které v sobě obsahovalo "tajemství." Žen jsem si začal všímat novým způsobem. Zpozoroval jsem jejich křivky. Zachytil jsem se do jejich vůně. Začal jsem je vnímat jako zcela odlišné, tajemné a přitom mě doplňovaly. To jsem byl já před třicítkou a prožíval jsem všechno to, co muži zažijí v pubertě. Zanedlouho jsem začal chodit se ženami na rande a nakonec jsem se oženil a dnes jsem otec. Jsem to, co mi gay komunita řekla, že nikdy nebudu a nemohu být. 

     Kdysi jsem si představoval sám sebe, jak trávím celý svůj život tím, že kážu o tom, že se lidé jako homosexuálové narodí. A opak se stal pravdou. I když jsem ještě před několika lety nepociťoval žádné vyloučení nebo odmítnutí (dokonce i když jsem na střední a vysoké škole veřejně přiznal svou homosexuální orientaci), dnes jsem sociálně vyčlenění z gay komunity za odmítnutí jejich hodnotového žebříčku a "deathstylu", které jsem se vzdal ve prospěch heterosexuální identity. 

     Nevědomky jsem dostal svobodu. Vzal jsem si ji a otevřel jsem jí dveře, které mi umožnily dostat se mnohem hlouběji pod povrch mé vědomé mysli a podívat se novým pohledem na to, co se dnes stalo mainstreamovým přesvědčením společnosti ohledně sexuální orientace. 

     Dnes jsem na míle daleko od toho místa, kde jsem si půl života nazpět myslel, že budu. Jsem obklopený nejbohatšími vztahy a jsem si jistý Boží odvěkou láskou pro mě. Nic ji nemůže nahradit. Může se život stát ještě lepším? 

      James Parter 

James Parter pochází z Velké Británie a později se přestěhoval do Austrálie. Jeho manželka je Australanka a vzali se před téměř deseti lety. V současnosti žije v západní Austrálii a je zapálený pro práci na obnovení mužů a žen.

 

        Zdroi: http://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=vzdycky-jsem-si-myslel-ze-jsem-se-gayem-narodil-dnes-jsem-stastne-zenaty-otec&cisloclanku=2016090116