Svědectví: Hervé
Do homosexuality jsem zapadl v 17 letech a teď mi je 45. Poznal jsem většinu toho, co se v této oblasti dá prožít. V Paříži i na venkově, ve Francii i v zahraničí. Kdyby homosexualita měla v sobě něco, co by se mohlo nějak podobat tomu, čemu se říká „normálně žít“, bylo by to už dávno jasné všem a nebyla by žádná sebemenší tendence žít mimo běžnou společnost. A zatím to jediné, co se dá říct, je, že homosexualita od antiky po kalifornskou modernu neplnila a neplní žádný ze svých slibů. Protože jsem se jí oddal tak, jak se jiní oddávají samotnému Bohu, cítím se oprávněný k tomu, abych vám řekl, že je to iluze smyslů a citů, o to závažnější, že vychází z hloubek naší psychiky a má ně velký vliv. Je to oblast, ve které si myšlenky a skutečnost odporují zcela nesmiřitelně.
Jako mnozí jiní jsem upadl do homosexuality na konci dospívání, v citlivém okamžiku nerovnováhy a velké psychické zranitelnosti, kdy především neměla být probouzena moje potenciální homosexualita, ale mělo mi být pomoženo posílit psychické a morální zábrany, které mě udržovaly v mé rodící se heterosexualitě. Dospělí, kteří mi v tu chvíli ukázali homosexualitu jako nevyhnutelnou nutnost, jak určitou literaturou, tak i slovy a konkrétním chováním a činy, mi způsobili dvojí zlo. Jednak mi zastínili skutečné problémy, které bylo třeba řešit a jednak mě vedli k životu ve slepé uličce, jejíž bahno a nezvratnost sami poznali.
Toto ukazování zodpovědnosti jiných by ale nemělo zastínit mojí vlastní zodpovědnost za tuto cestu. Lhal bych, kdybych popíral, že jsem si byl od počátku vědom morálně odsouzeníhodné povahy činů, které jsem páchal. Ale musím zároveň dodat, že samotný morální pohled se nakonec zkorumpuje pod vlivem vzrůstajícího souhlasu.
Po tom, co jsem prošel prvními otevřeně homosexuálními vztahy, se mé morální vědomí utišilo, stalo se nezřetelným a zároveň došlo k určité psychické změně, hluboké, neuvědomělé, která nejen že nepřináší žádnou vnitřní harmonii nebo jednotu, ale naopak vážně ohrožuje jakýkoli pokus o návrat k rozvinutému heterosexuálnímu životu.
I když jsem už před několika lety skoncoval s minulostí, pořád se nemohu zbavit dojmu, jako by se minulost ke mně neustále připoutávala a stavěla se tak mezi mě a nový život, po kterém tolik toužím. Vyčerpávám se v marných bojích, abych se jí zbavil. Co mám dělat? Na koho se obrátit? Je mi štěstí natolik znemožněno? Uzdravím se někdy?
Prosím, modlete se za mě! Ale hlavně se modlete za desítky mladých lidí, které jsem osobně poznal, které jsem zranil v jejich mysli i duši, kteří mi dávali svá srdce a jejichž zkázu jsem urychlil. Jsem nešťastný kvůli zlu, které jsem napáchal. Snad se nade mnou Bůh smiluje a dá mi ještě šanci začít žít nový život! Takový, po kterém jsem vždy toužil – čistý a plný skutečné lásky.“
Hervé