Jsem gay

Vyrůstal jsem ve víře, že narodit se jako gay znamená být už navždy nejsilněji a úplně eroticky přitahován pouze k mému stejnému pohlaví.





Roky dospívání byly peklem. Často jsem přemýšlel nad sebevraždou, příležitostně jsem se sebepoškozoval a měl jsem rostoucí problém s alkoholem. Žil jsem ve venkovské hornické komunitě na severu Anglie a věřil jsem, že mezi vlastními nebudu jako gay nikdy přijat – hlavně když jsem pozoroval svého o deset let staršího bratrance (který už zemřel na předávkování drogami), který se snažil vybojovat si své místo jako gay v pozdních sedmdesátých a časných osmdesátých letech. Byla to léta, kdy ve společnosti dominovaly mužské dělnické spolky.

V záplavě slz jsem jako 17 letý přišel za mým otcem. Můj táta a máma byli výjimeční. Řekli mi, že věděli, že jsem gay a ujistili mě o své bezvýhradné lásce. Moji kamarádi na střední mi také řekli, že věděli, že jsem gay a nejen, že si mě vážili za to, že jsem se k tomu přiznal, ale také mě utvrdili v mé domnělé sexuální orientaci. Můj největší strach opadl. Cítil jsem takovou svobodu, jakou jsem nikdy před tím nezažil.

V osmnácti jsem se přestěhoval do Londýna, té všepohlcující metropole, a naplno jsem se ztotožnil s tím, že jsem gay. Nadšeně jsem pracoval v gay komunitě, aktivně jsem hlásal jejich poselství o jinakosti a inkluzi, a brojil jsem proti „netolerantním, homofobním a bigotním“ jednotlivcům a institucím, které se opovážily naznačit, že být gayem je věcí rozhodnutí a dokonce Zlého. Od té doby jsem si uvědomil, že náš boj nebyl jen o tom, že jsme usilovali o přijetí konceptu abnormálního, ale spíše jsme se snažili, aby se normální stalo tabu a uvrhli jsme na ně ideologickou pochybnost.

Byl jsem vychovaný v křesťanské rodině a vždy jsem měl určitou touhu vědět o Bohu víc. V Londýně jsem pravidelně chodíval na měsíční setkání Křesťanského hnutí gayů a leseb, kde jsem se hodně dozvěděl o bezpečném sexu, ale málo o Bohu. Vedl jsem velmi promiskuitní životní styl a nakonec jsem se usadil s dlouhodobým přítelem. Mluvili jsme o tom, že bychom vycestovali do zahraničí, abychom našli místo, kde se můžeme vzít nebo alespoň oslavit civilní svazek.

Během tohoto vztahu mě jeden večer pozvali k účasti na jednom z každotýdenních setkání s názvem „Semináře o životě v Duchu“, kam chodilo několik mých spolužáků z univerzity. Přišel jsem na místo, kde jsem se rozhodl vstoupit do vztahu s Ježíšem Kristem. Nešlo o žádné dramatické změny od večera do rána, ale můj přítel spatřil, že jsem se stával klidnějším a méně zaměřený na sebe. Rozhodl se jít na toto setkání se mnou, dal svůj život Ježíši a byl hluboce zasažen osobou Ducha Svatého. Téměř z večera do rána jsme se stali archetypálním křesťanským gayským párem.

Po měsících rozvoje mého duchovního života a denní poněkud hlubší reflexe nad mým životem jsem si uvědomil, že jsou zde jisté obtíže, které ovlivnily mé vztahy s druhými a obzvlášť s mým přítelem. Dříve jsem je neviděl. Byli tu vždy, i když já o nich nevěděl a žil jsem pod vrstvami odmítání, které mi nyní Duch Svatý začal odhalovat.

Postavil jsem se tváří v tvář mému hluboce zakořeněnému strachu z toho, že budu odmítnut. Měl jsem potíže s věrností a lehce jsem se nechal unášet úzkostí. Druhé jsem používal pro své vlastní potěšení a dovolil jim, aby oni dělali totéž se mnou. I když jsem se cítil přijatý lidmi kolem sebe, uvědomil jsem si, že mám vrozený strach z mužů – tohle byla ta skutečná homofobie; vnitřní strach z rozdílu a samotný rozdíl mezi mnou a normálními heterosexuálními muži. Homofobie vštěpovaná do mainstreamové společnosti gay komunitou byla falešná.
 

Dostal jsem se do bodu, kdy jsem věděl, že musím ukončil vztah s mým dlouhodobým partnerem a oba jsme přiznali, že jsme se snažili uspokojit tajemství mužství použitím jeden druhého, ale přitom ho nikdo z nás neměl.

Vydal jsem se na neuvěřitelnou cestu odpuštění, na které bylo mnoho lidí z mé minulosti, a hlavně mužů, kterým jsem musel odpustit. Terapeutická setkání a modlitby, kterých jsem se pravidelně účastnil, se nikdy nezaměřovaly výlučně na sexuální přitažlivost k mužům, ale byl jsem povzbuzen, abych se podíval do očí každému aspektu mé přítomnosti a minulosti. To zahrnovalo bolestivý proces přijetí toho, že jsem byl během posledních tří let jakoby dítětem, které bylo stále sexuálně zneužíváno množstvím mužů.

Značná část mé duchovní cesty se začala zaměřovat na rozlišení, kde se moje malá duše v sobě už od útlého dětství rozhodla stavět zdi proti důležitým lidem v mém životě – hlavě proti mým rodičům, sourozencům a významným lidem mé minulosti.

Nakonec jsem si uvědomil, že jako kluk jsem selhal v interakci s jinými muži na každé významně integrované emoční, fyzické a intelektuální úrovni. Uvědomil jsem si, že jsem byl muži odmítnut už jako malý kluk; že jsem jako dítě složil vnitřní přísahu už nikdy více upřímně mužům nedůvěřovat; a že jsem v tomto rozhodnutí žil během svých formačních let.

Až později jsem pochopil, že několik mužů se mi opravdu snažilo během různých etap mého dětství pomoci, ale já jsem na to vždy odpověděl s hněvem. Tak jsem se od nich vzdálil až natolik, že se nakonec vzdali úsilí se mnou komunikovat. To do jisté míry zahrnuje i mého otce a mé dva bratry.

Nelze se divit tomu, že muži a všechno mužské se mi stalo tajemstvím. Všemi mužskými věcmi jsem byl posedlý ještě před dosažením puberty, i když navenek jsem se cítil zcela oddělený a neschopný vstoupit do světa mého vlastního pohlaví. A proto se nelze divit nad tím, že být gayem je vnitřně tak bolestivé. Poté, co mě v pubertě nakopl testosteron, jsem začal každým kouskem svého bytí eroticky toužit po mužích a tuto touhu jsem nadále živil pornografií a sexuální fantazií – dvěma neuspokojitelnými překrouceními pravdy a lásky.

Mou největší silou v běhu přes tyto překážky byl můj duchovní život. Vztah, který jsem si upevnil s Duchem Svatým, mi přinesl ohromnou útěchu a moudrou radu. Došel jsem k závěru, že potřebuji požádat Boha o odpuštění; že jsem potřeboval odpustit všem mužům, které jsem od sebe odehnal, za to se o mě nakonec přestali zajímat a opustili mě. Také jsem musel odpustit sám sobě, za to, že jsem jako dítě udělal pochopitelné rozhodnutí ochránit své srdce; rozhodnutí, které mělo na mě jako dospělého muže devastující a zpomalující následky.
 

Protože jsem selhal v uchopení svého místa jako muže mezi muži, musel jsem si najít pro sebe někde ve světě jiné místo. Nemohl jsem žít bez vztahů. Díky modlitbě jsem začal vidět, jak jsem se jako dítě rozhodl spřátelovat se primárně s ženským pohlavím. Emočně jsem byl vtažen do všeho ženského a neměl jsem kolem sebe nic mužského, s čím bych to mohl vyvažovat.

Uvědomil jsem si, že jsem svůj život prožíval jako heterofób. Ženy jsem nenáviděl na mnoha úrovních, ale nejvíc za jejich přirozenou schopnost zvábit a být součástí každého aspektu heterosexuálního muže, čehož jsem já nebyl schopen. Zjistil jsem, že potřebuji obecně odpustit ženám, za to, jak mě převážně neúmyslně nalákaly na místo falešné identity. I když mě mezi sebe přijaly laskavě, naučil jsem se, že to nebylo místo, kam jsem skutečně patřil. Potřeboval jsem je požádat o odpuštění za to, jak jsem mezi nimi zdomácněl místo toho, abych jejich pozvání odmítl a odešel pryč. Také jsem potřeboval požádat Boha, aby mi odpustil chyby mé minulosti a potom jsem potřeboval přijmout jeho odpuštění. A jako vždy jsem potřeboval odpustit sám sobě za svoje chabá rozhodnutí.

Jak jsem nacházel uzdravení mých minulých ran, většinou přes odpuštění a přijetí odpuštění, jakož i prostřednictvím období intenzivního zármutku a soužení spojeného se ztrátou svého dětství, začaly se hluboko ve mně objevovat změny. Můj strach se postupně vytratil a moje úzkost se plynule zmenšila. Můj pocit přijetí, jak mezi muži tak i ženami, se časem zvětšovat. Začal se mě zmocňovat silný pocit důstojnosti a sebeúcty takovým způsobem, jaký jsem ještě nikdy předtím nezakusil.

Moje chůze se ze ženské změnila na velmi rozhodné kroky. Změnila se i moje postava a nevědomky jsem začal svou hlavu držet výš. Mé okolí si mohlo nejvíce všimnout změny v mém hlase. Ten, když mi bylo kolem 25 let, nečekaně a zcela rozpoznatelně klesl, protože jsem byl zaangažován v procesu odpuštění prostřednictvím terapie a modlitby.

Mnohem větší výzvou než kdysi přijmout to, že jsem jako teenager gay, bylo začít si uvědomovat, že jsem možná nikdy ve skutečnosti gayem ani nebyl a že se ve mně někde hluboko dole skrývá muž – tak skutečný a šlechetný jako ti muži, které jsem často obdivoval, uctíval a kteří mě přitahovali; byl ve mně muž, který čekal na osvobození a propuštění. Nikdo z toho nebyl víc šokován a nebál se toho tak, jako já.
 

Následně jsem žil několik let cudně, což mi umožnilo užít si neerotické upřímné vztahy se všemi muži a ženami. Ta erotická přitažlivost k mužům, která byla ve mně vždy přítomna, začala pomalu ustupovat.

Čím více byla moje přátelství s jinými muži inkluzivnější, tím méně se mi stávalo mužské srdce tajemné a začal jsem o to víc toužit po exkluzivním spojení, které v sobě obsahovalo „tajemství.“ Žen jsem si začal všímat novým způsobem. Zpozoroval jsem jejich křivky. Zachytil jsem se do jejich vůně. Začal jsem je vnímat jako zcela odlišné, tajemné a přitom mě doplňovaly. To jsem byl já před třicítkou a prožíval jsem všechno to, co muži zažijí v pubertě. Zanedlouho jsem začal chodit se ženami na rande a nakonec jsem se oženil a dnes jsem otec. Jsem to, co mi gay komunita řekla, že nikdy nebudu a nemůžu být.

Kdysi jsem si představoval sám sebe, jak trávím celý svůj život tím, že kážu o tom, že se lidé jako homosexuálové narodí. A opak se stal pravdou. I když jsem ještě před několika lety nepociťoval žádné vyloučení nebo odmítnutí (dokonce i když jsem na střední a vysoké škole veřejně přiznal svou homosexuální orientaci), dnes jsem sociálně vyčleněný z gay komunity za odmítnutí jejich hodnotového žebříčku a „deathstylu“, kterých jsem se vzdal ve prospěch heterosexuální identity.

Nevědomky jsem dostal svobodu. Vzal jsem si ji a otevřel jsem jí dveře, které mi umožnily dostat se mnohem hlouběji pod povrch mé vědomé mysli a podívat se z nového pohledu na to, co se dnes stalo mainstreamovým přesvědčením společnosti ohledně sexuální orientace.

Dnes jsem na míle daleko od toho místa, kde jsem si půl života dozadu myslel, že budu. Jsem obklopen nejbohatšími vztahy a jsem si jist Boží věčnou láskou pro mě. Nic ji nemůže nahradit. Může se život stát ještě lepším?

James Parter pochází z Velké Británie a později se přestěhoval do Austrálie. Jeho manželka je Australanka a vzali se před téměř deseti lety. V současnosti žije v západní Austrálii a je zanícený pro práci na obnovení mužů a žen.

Zdroj:www.lifesitenews.com, 28. 3. 2016

Převzato z www.lifenews.sk, zde.